Sotva chodím a už mám nutkavou potřebu čučet do sousedních zahrad a hodnotit, jak to mají ostříhané. Zkušenosti se stromy sbírám u dědečka na zahradě. Už ve 4 letech mě zajímá výška nasazení koruny: rozhoduje totiž o tom, na který se dostanu už teď a na který až později. Dědeček je stará škola: roubuje více odrůd na jeden strom, roztápí sadařský vosk na vařiči, vystříhává vlky a dává mi základ. Má jedinou slabinu: nenechává mě stříhat samotného. To je totiž jediná cesta, jak se dostat dál. 

Je mi 16 a starám se o menší sad se stromy za zenitem či téměř mrtvými („sósede, to zkácéte“ volají poradci za ploty). Tento velký dar mi přináší možnost udělat ty největší chyby, které pak roky opravuji a nejvíc se na tom naučím. Mnohé z těchto stromů „na odpis“ jsou i po dalších 22 letech živé a stále plodí. 

Přichází období, kdy věřím, že rostu pro vědu. Podílím se na asi 100 odborných publikacích. Z tohoto období si nesu zábavně divnou kombinaci doktora přírodních věd, magistra učitelství pro střední školy a MSc. ze strategického řízení organizací. Jako bych už tušil, že potřeby lidí a přírody patří k sobě a že budu pomáhat s jejich vzájemným překladem mezi nimi. 

Stále po mě někdo chce něco ostříhat a já váhám. Pak ale k tlaku zvenčí přichází ten zevnitř. Cítím, že s tragickým pohledem do středoevropských zahrad mohu něco dělat. Každá zakázka přinese další učení a nejvíce ty, na které se roky vracím. Od roku 2020 stromy fotím a časové řady nesou další učení. Praxe s teorií zaklapnou do citlivého přístupu, o kterém připravím workshopy pro malé skupiny a ty v prvních měsících absolvuje přes 100 zájemců. Postupně na nich ověřuji a zlepšuji strukturu budoucího vzdělávacího programu, který má změnit vnímání ovocných stromů a jejich potřeb u široké veřejnosti. Individuální práce na zahradách a sadech však stále zůstává pateří všech mých aktivit.

Jsem Johny a mám rád ovocné stromy :). A taky lidi, kteří se o ně chtějí lépe postarat. A pomoci jim na této cestě je teď moje poslání.So